A co soutěže a soustředění?

Výjezdy na soutěže nebo na soustředění jsou zvláštní kapitolou trenérské činnosti. Jsou to okamžiky, kde se trenérské schopnosti - a neschopnosti :-) ukazují v plné síle.

Soutěžím by vždy měla předcházet adekvátní tréninková příprava, a to ve všech složkách tréninku, tedy kondiční, technická, taktická i psychická. A čím jsou děti starší a soutěže náročnější, tím více toto platí. Odjezdy ze dne na den by měly být doménou snad jen těch nejmladších, pro které je soutěž především "o soutěžení", tedy o hře, výsledky jsou pro ně důležité jen v krátkodobém horizontu.

Na samotné soutěži pak nastupuje práce trenéra a kouče, většinou tedy v jedné osobě, měl by zde převažovat především klid a empatie, žádnými výčitkami ani naléháním už trenér to, jak své svěřence připravil, nezmění, jsou to chvíle, kdy už je především podporou a oporou. Vyvíjení neúměrného tlaku za použití vnějších motivací, tedy intenzivní kritika při prohrách nebo naopak neadekvátní oslavy úspěchu při výhrách, vedou ke zbytečnému nárůstu stresu a zabraňují radosti ze sportu samotného. Toto by měl mít na paměti každý rodič, pro trenéra to platí mnohonásobně.

Po soutěži pak přichází chvíle na hodnocení a práci s výkonem, nejlépe s odstupem a po opadnutí emocí. Každá soutěž, ať už prohraná nebo vyhraná, by měla být řádně rozebrána, protože jen zde můžeme najít všechna slabá místa, chyby a nedostatky, které se v tréninku vůbec nemusí projevit. I zde by však mělo platit: výkon je mnohem důležitější než výsledek. Pochybné "výhry" a těsné prohry samy o sobě neznamenají nic, směrodatné je to, jaký výkon při nich sportovec podával.

Sportovní soustředění jsou obrovskou kapitolou, o které by se daly napsat tisíce slov, tedy alespoň v krátkosti. Celý koncept soustředění by měl být od začátku zřejmý a rodiče by o něm měli být informováni, stejně jako o tom, jak bude zajištěn kompletní pedagogický dozor, zdravotník, strava, ubytování. není úplně nejšťastnější, když je soustředění nastaveno tak, že je kompletně závislé na sportovním vybavení dětí k jinému sportu než je jejich hlavní - běžky, lyže, kola... Těžko pak lze pracovat s jejich výkony jako s měřitelnými a daný doplňkový sport se jim spíše znechutí.

Jako při běžném tréninku i na soustředění platí, jen vzhledem k intenzitě zátěže ještě mnohem více, vše, co zde bylo v jednotlivých kapitolách řečeno:

Celkovou kvalitu soustředění nejlépe zjistíte od svých dětí, dle mých osobních zkušeností je i velice fyzicky náročné soustředění vychvalováno, pokud je dobře sestaveno a naopak ze soustředění, které se jeví jako nenáročné, se mohou vracet znechucené.

Jak jsem již zmiňovala na začátku, projeví se zde potenciál každého z trenérů v plné šíři - od schopnosti nadchnout sportovce pro každou jednotlivou část programu (kdy děti dobrovolně a s nadšením překonávají vlastní hranice a opakovaně vystupují ze zóny komfortu) až po používání fabulací, demagogie, nerovného přístupu ke všem zúčastněným (podivné dělení všemožných aktivit a večerky dle klíče, který se zrovna trenérům hodí, shazování některých dětí před zbytkem kolektivu, zabavování osobních věcí). Pokud si na takové chování trenérů vaše dítě po návratu stěžuje, doporučuji určitě jej řešit - v zájmu vlastního rodičovství, aby nedošlo k narušení vzájemné důvěry, ale i v zájmu ostatních dětí, vaše dítě jistě není a v budoucnu nebude jediné, na koho jsou tyto praktiky aplikovány.

K tomu jen jeden krátký citát:

Sport charakter nebuduje, ale odhaluje.